Jo, jo, bylo nebylo, v jednom dominiu žili byli zlí kouzelníci a ti ubližovali lidem. I povstal proti nim Racek Dřevorubec se svou sestrou arcidruidkou .....a po několika lítých bitvách a magických soubojích jim nabančil a vše skončilo naprostým happy endem.
Přesně o tomhle je knížka Claytona Emeryho a nic víc v ní nenaleznete. Víte, měl jsem tu smůlu, že jsem tuhle knihu četl hned po Sapkowského Času opovržení. Nabízí se mi tedy srovnání a pokud hádáte, že to pro Emeryho nedopadne moc dobře, pak se nemýlíte.
Zatímco pan Sapkowski dal svým postavám do vínku myšlení, způsoby jednání, no prostě vytvořil celý charakter jednotlivých postav, pan Emery se tímto vůbec neobtěžoval. Tak 1:0 pro Geralta.
Pak tu máme třeba zápletku. Ta je u Sapkowského natolik rozsáhlá, že říci prostě, že jde o Ciri, by nevystihovalo celou podstatu, ale budiž. Jde o Ciri. V Poslední oběti jde o svobodu všech v dominiu a o souboj armád (výjimečně jednotlivců). O nic víc. Je to logické. Pokud tato kniha vychází z karetní hry Magic: The Gathering, nemůžeme se divit, že jde jen o samé bojování. Ale to jak víme k napsání dobré knihy rozhodně nestačí. Přesto jsem právě kvůli zápletce po knize sáhnul. Boj jediné arcidruidky proti nejmocnějším čarodějům dominia sliboval mnohé, nicméně přestože slib byl dodržen, nadšeně nejásám.
Přitom stačilo opravdu málo. Dodat charaktery postavám a přidat více popisů, které by rozvíjeli čtenářovu fantazii by knize jedině prospělo. Prostě ani zápletka nestojí za nic. 2:0 pro Geralta.
Už radši dost. Zanechám srovnávání a rovnou vám řeknu, ať si knihu nekupujete. Přečíst se sice dá a ani ve vás nevyvolá zlost, že jste si koupili příšernost. Vyvolá ve vás spíše smutek, protože by stačilo málo a mohlo by to být o dost lepší. Jenže je pozdě brečet nad rozlitým mlékem.
Jen namátkou vám vypodobním okamžik, kdy se kniha sama kope do zadku. Když se skoro na závěr setká Racek Dřevorubec se ztraceným bratrem Jestřábem, nyní magicky upraveným Keldonem Válečníkem, nebudete vycházet z úžasu. Přestože jste o několik stran dříve obeznámeni s tím, že Keldon měří dvojnásobek výšky Racka, přesto si tito padnou do náručí (to by muselo být vážně zajímavé vidět). O něco později, když se hrabou z jámy, bere Racek svého bratra do náruče a běží s ním ke své armádě (vskutku chrabrý mládenec!). Kdybyste trpěli dojmem, že se snad Jestřáb zmenšil, v závěru jste uklidněni, když se Rackova dcerka škrábe na stehno obrovitého bratra.
A to není to jediné, co v knize nesedí. Zajímavé je sledovat popisy, zvláště výšek, které se vždy trošku mění, takže výsledkem je, že nevíte, kdo je jak velký, ale to stejně nevadí, když všichni hrdinové jsou černobílí jako svět kolem nich.
Druhou knihu z této edice už asi číst nebudu. A pokud vy jste se teprve chystali číst tuto, zapomeňte na to a radši si podruhé přečtěte Čas opovržení.
-pž-
HODNOCENÍ: *