Naposledy jsem si uhladil pěšinku a vstoupil do třídy. Učil jsem dějepis. Pět žáků, které jsem v duchu obdivoval, odložilo svačiny a časopisy. Když pomalu vstávali, vzpomněl jsem si na svá studentská léta.
Studoval jsem v 50-tých letech jednadvacátého století. Ve třídě nás bylo 22. Mělo to své výhody, ale hlavní nevýhoda byla ta, že jsme žili v bandě a nikdy jsme se nic nenaučili. Museli jsme to dohánět doma. Když si to tak všechno srovnám v hlavě, zjišťuji, že dnes bych se na školu nikdy nepřihlásil. Radši bych si nechal, jako 96% dnešní mládeže "nalejt" teorii do hlavy a po půl roce bych měl školu za sebou, ovšem má to jeden háček. Rozšířil bych davy nezaměstnaných. Dneska je to všechno jinak.
Po té co prof. Rada z Vysoké školy pro biologiku a biotechnologie přišel na způsob, který umožňuje implantovat vědomosti do lidského mozku, zavládlo mezi mládeží nadšení, ale Zemská rada zakázala použití pro studenty bez středoškolského vzdělání a tím zabránila hromadné nezaměstnanosti ze stran učitelů. Po nějaké době se však přišlo na to, že implantáty nejsou zase tak zcela bez chyb. "Nalejváním", jak se tomu všeobecně říkalo, se dala naučit teorie, ale pouze a jen teorie. Umělecké cítění získávané po několik desetiletí ne! A stejně tak šestý smysl burozovních makléřů, postřeh kosmonautů, výkonnost sportovců a jiné činnosti. Když se na to přišlo, začaly se urychleně otvírat některé zavřené školy, jako je, například, ta naše - Akademie múzických umění v Praze. Škola, která zastínila svou slávou všechny světové i tuzemské školy podobného zaměření. Zastínila dokonce i do poloviny století bezkonkurenčně nejrenomovanější Akademii světa, která sídlila v Hollywoodu. Prostě ŠKOLA! Po znovuotevření začala většina z těchto škol žít jen z minulosti. Kantoři si až na pár vyjímek mezi tím našli lepší uplatnění a tak se Akademie a další školy museli spokojit s narychlo sehnanými posilami. Mezi ty patří i má osoba. Zastávám názor, že učitel by měl morálně převyšovat své žáky a právě já někdy cítím, že toto pravidlo nesplňuji. Mám pocit, jako by se mi žáci vysmívali, jako by říkali: "Tak tohle už taky dávno znám, kdy už se dozvím něco zajímavého?" Nejhorší na tom je, že to neřeknou nahlas a přece to cítím, přímo to z nich vyzařuje. Dnes bych asi nenastoupil na školu ze svejch slabošskejch důvodů. Nechtěl bych rozbít partu, která by šla do "Nalejvárny".
"Můžem si už sednout?" - vyrušil mě ze zamyšlení jeden ze studentů.
"Promiňte, samozřejmě," odvětil jsem a v duchu se při pohledu na hodinky podivil vlastní autoritě. Vydrželi stát sedm minut. Dneska vám dám zabrat, milánkové, říkal jsem si v duchu, bude to trochu z oboru, ale v zájmu všeobecných znalostí.
"Dnes vám řeknu něco o takzvané velké době virů," začal jsem:"I když trvala pouze patnáct let, její průběh není vůbec nezajímavý."
Opřel jsem se o stůl začal.
"První počítačové sítě vznikaly prakticky hned po uvedení osobních počítačů na trh. Tedy na konci dvacátého století. Nebyly to však sítě, jak je známe dnes. Tehdy byly zapojeny maximálně stovky počítačů.
Možná si řeknete, že je to proti dnešní třicetisedmi miliardám málo, ale nesmíte zapomenout na počítačové viry, které ohrožovaly v každé sekundě nedoikonale chráněný počítač. Tehdy neměly počítače na čipech vestavěný identifikátor činnosti, a to z jednoho prostého důvodu. Vědci si nedokázali vůbec představit tak složitý algoritmus. Začátkem třicátých let jedenadvacátého století se domnívali, že je již žádný virus nedokáže překvapit, a proto začali se zaváděním celosvětové sítě. Po patnácti letech již vlastnil každý obyvatel Země i Měsíce v průměru více než dva počítače napojené na síť. Její majitelé si mnuli ruce a chválili naprostou nezničitelnost sítě, její odolnost proti jakýmkoliv vnějším podnětům. Obyčejným lidem tím pádem odpadli starosti s nákupy, výpadky proudu a jinými nenáviděnými problémy. Za napadnutí sítě byl vyměřen trest zabavení licence připojení na rok, což prakticky znamenalo vyřazení ze společnosti.
Avšak i přes to (musíte si uvědomit tu obrovskou závislost na síti, kterou s nimi sdílíme i my), se každý den našlo několik odvážlivců, kteří to zkusili. Vědečtí pracovníci si byli natolik jisti dokonalostí antidestrukčního zařízení, že je ani nenapadlo zdvojit síť. Nejprve fungovalo vše jak mělo. Několik serverů po celém světě likvidovalo denně několik desítek virů, ale jednoho dne napadl člověka, jehož jméno není známo dodnes, jak obejít ochranu. Dne 14. března roku 2048 se síť zcela zhroutila. Představte si, jaká to byla pohroma. Obchodní centra již dávno nebyla stavěna na nakupující lidi, doprava přestala fungovat, světla svítit. Vše, co řídily počítače zapojené do sítě se zastavilo. Vznikal zmatek , který zapříčinil obrovské katastrofy. Člověk, který vypustil vir ze svého počítače se tak stal nepřímo největším vrahem v dějinách lidstva. Předčil i Hitlera nebo Stalina. Do boje s kalamitami byly povalány pořádkové služby a mnoho dobrovolníků. Oprava sítě trvala dlouhé tři měsíce, za které zahynulo hladem nebo při neštěstích čtvrtina obyvatelstva Země. Znovu byla zavedena síť, dokonce ta samá, ale lidé měli v živé paměti pohromy, a proto za jejejího provozu nebyl vypuštěn ani jeden vir. Po několika letech se konečně podařilo vědcům sestrojit čip kontrolující viry, ne podle algoritmu, ale podle podstaty a program s jakýmkoli náznakem útoku na síť okamžitě zlikviduje. Tento mikročip se ve zdokonalené verzi používá dodnes. Bylo matematicky dokázáno, že jeho algoritmus nepřipouští možnost vítězství viru. Mimo jiné to dokazuje i fakt, že již přes 80 let funguje bez jediného defektu."
Žáci se zaujetím celou dobu poslouchali, ato mě potěšilo. Pomyslel jsem si, jestli se neminuli oborem, který studují? Zavrhl jsem tu myšlenku, usmál se a otázal se žáků, zda všemu rozumněli.
"Nechce se mi věřit, že by byla stoprocentně zajistěna bezpečnost," vyhrkl na mě hned Kafka, věčně nespokojený a věčně pochybující o věcích naprosto jasných. Ale tohle už přehnal.
Ve spíncích mi pulsovalůa krev. Chce mě vytočit, nebo je tak blbej? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Tak nebo tak, nehodlám se s ním dál bavit a radši to tu zabalim, než se neudržim a začnu na ně řvát. To jim vždycky udělá největší radost.
"Pane Kafko, jestli chcete detailní vysvětlení algoritmu a princip výroby, přečtěte si knihu Davida Greye Naše síť ."
"Nashledanou!" vyhrkl jsem a cítil, jak se mi vlévá krev do tváře. Vykročil jsem ke dveřím a v okamžitku, kdy jsem sahal po klice, pohasla všechna světla a na monitoru zablikal nápis: CHYBA V SÍTI....WTAB